Rumunsko 2008 (Maramureš)

Plzeň - Užhorod - Borša

Neděle 6.7. - úterý 8.7.

S Honzou Duršpekem ještě před mojí třítýdenní dovolenou (první dva týdny trávím "masňácky" v Řecku na ostrově Kos) domlouváme společný týdenní trek přes Maramureš s případným přechodem na Ukrajinu (přes tamní nejvyšší horu Hoverla, když to vyjde časově, týden je ale dost málo). Nevyrazíme spolu z Plzně, protože Honza ještě plánuje deltu Dunaje na raftech právě v době mojí dovolené v Řecku. Tak domluváme sraz na jedné konkrétní hoře v Maramureši blízko městečka Borša. Ta hora se jmenuje Troiaga (1929 m.n.m.).

Po návratu z Řecka tedy studuji, jak se co nejrychleji dostat do zmíněné Borši. Cesty jsou víceméně 2: Přes Ukrajinu nebo přes Maďarsko (neskutečně nudná tranzitní země). Kvůli pohodlí volím samozřejmě vlak, a jako nejlevnější varianta se už při plánování jeví cesta přes Ukrajinu. Má to však drobný zádrhel: Do Užhorodu se dostanu busem z Michalovců, to není problém, ale jak z Ukrajiny do Rumunska? Inu koukám do mapy a zjišťuji, že nejkratší by bylo přejít v místě, kde řeka Tisa odděluje Ukrajinskou obec Solotvyno a rumunský protějšek Sighetu Marmatiei. Což takhle nějaký přechod? Googlím, a vida, něco tam skutečně je! Ale jak hledám, nacházím jen samé špatné zprávy: přechod prý existuje, ale je zavřený kvůli opravě dřevěného mostu přes Tisu! Hledám další informace a nakonec po několika hodinách spouštím videjko z ukrajinských zpráv, kde s nadšením sdělují, že přechod byl otevřen 1.7.! Paráda, jedu přes Ukrajinu.

A tak v neděli kvečeru vyrážím na plzeňské nádraží, abych zakoupil In-kartu se slevou Rail plus a ihned zahájil přesun rychlíkem do Prahy a odtud Šíravou do Michalovců. V Michalovcích beru nejbližší (a poslední dnešní) autobus do Užhorodu ve 12:30, takže tu tvrdnu skoro 3 hodiny. Přesun přes hranice je v úplné pohodě, akorát to vyplňování ukrajinských "bumážek" mi v dnešní době připadá směšné.

Už při jízdě Užhorodem jsem překvapen tím, jaký skok ve vývoji udělala Ukrajina od mé první návštěvy v roce 2001. Probíhající modernizace byla vidět i na každém kilometru jízdy ukrajinským maršrutem do Rachova, který vyjížděl prakticky ihned po mém příjezdu do Užhorodu (jezdí prý zhruba každou hodinu). Asi za dvě a půl hoďky řidič zastavuje v Solotvyně a ukazuje mi, jak se dostat k přechodu.

Jak se tak blížím k přechodu, poněkud lituji, že jsem v Užhorodě místního pouličního směnárníka nepožádal ještě o trochu rumunských lei, protože zde nenacházím žádnou směnárnu (nevadí, bude určitě někde v centru Sighetu). Navíc na přechodu panuje neskutečný povyk. Rumuni se zde hádají s celníky, jestli si můžou převézt dva kartony cigaret s tím, že celníci dostanou třetí... (na Ukrajině jsou holt cigára strašně levná - jsem už delší dobu nekuřák, tak mě to moc nezajímá). Jsem z toho povyku poněkud nervózní, a tak na rumunské straně nechtěně "uteču" pasovce, poté co mi celník ukáže "dál!". Mladý "pasovkář" (či jak se jim vlastně říká), který právě kontroluje jedno z aut, mě ale zmerčí a začíná výslech, proč jsem tam nepočkal atd. atd. Naštěstí mluví obstojně anglicky, tak se vše vysvětlí. Nechá zkontrolovat obsah mého batohu a pustí mě dál.

Procházím Sighetem a nenacházím žádnou směnárnu. No co, zatím peníze nepotřebuju. Blíží se večer a tak se snažím opustit Sighet podél výpadovky na Viseu de Jos a najít plácek na spaní. Ale ouvej! Sighet je další typická rumunská roztahaná obec, a tak než najdu vhodný nocleh, ujdu dobrých 10 kiláků! V noci přichází bouřka a po ní vytrvalý déšť a já zjišťuji, že plachta, kterou jsem si vzal s vědomím, že Honza má stan, je děravá a naprosto k ničemu. V úterý se tedy probouzím v téměř promočeném spacáku. Kurnik.

Balím mokrý spacák a vracím se na hlavní, kde stopnu menší dodávku. Rodák ze Satu Mare rozváží balíky na způsob DPD. Než se dostaneme do Borši, rozveze nejmíň čtyři. Než se v Borše rozloučíme, směním s ním 10 éček za 30 lei (poněkud horší kurz, ale aspoň už mám nějaká ta lei.

Hlavní strana | Software | Delphi a Lazarus | Treky, cestopisy | Sport | Ostatní | Blog